Toto onemocnění za svůj název vděčí řeckému bohu Panovi, který proslul jako ten, který se skrývá v lesích, aby zde k smrti vyděsil procházejícího poutníka. Odtud pochází slovo panika. Pocity úzkosti či strachu z principu nejsou ničím nežádoucím. Evoluční biologové potvrzují, že jde o jedny z nejdůležitějších adaptivních funkcí lidského organismu. Zostřují vnímání, umožňují koncentrovat naši sílu, pomáhají nám vyhnout se nebezpečným okamžikům. Ale stejně tak se samy mohou stát nebezpečím.
O problému panické poruchy hovoříme tehdy, pokud se tyto pocity úzkosti a strachu přehoupnou přes určitou obvyklou mez: tedy pokud přichází v nepřiměřených situacích, jsou příliš silné, přetrvávají po dlouhou dobu a jsme jim vystaveni příliš často. Konkrétně pak přichází především v podobě opakujících se záchvatů, které nejsou vyvolané viditelnou příčinou, ale naopak přichází takříkajíc z čistého nebe. Přítomnou úzkost a strach pak navíc zesilují příznaky tělesného rázu svým charakterem často navozující obavy z infarktu: bolest v prsou, problémy s dechem, či silné závratě.
V současné době se jen ve Spojených státech diagnóza panické poruchy přímo týká bezmála půl třetího milionu Američanů. Obecně pak platí, že na našem území stejné potíže trápí mezi jedním až dvěma procenty obyvatel. Což se nemusí zdát být příliš dramatické číslo. Ovšem jen do té doby, než si jej přepočteme na konkrétní počet nemocných. K tomu je však zároveň nutno připočítat dalších zhruba deset až dvanáct procent obyvatel ČR, které panická epizoda postihne „jen“ jednou za rok. Panická porucha ve výrazně větší míře postihuje ženy než muže: objevuje se u nich asi dvakrát častěji. Co se potom týče zastoupení věkových skupin, stabilně platí, že typickým věkem, v němž se panická porucha začíná rozvíjet je období mezi 23 až 29 lety.
Čas mezi objevem prvních příznaků a skutečnou diagnostikou panické poruchy je mnohdy podobně stresujícím obdobím jako samotné úzkostné stavy. Obvykle jde o přirozený následek situace, kdy člověk trpící těmito problémy postupně absolvuje řadu lékařských vyšetření, která však zpravidla končí konstatováním, že daná osoba vlastně žádnou závažnou nemocí netrpí. A to i přesto, že potíže neodeznívají. V některých případech tak dokonce mezi prvními panickými záchvaty a počátkem léčby může nakonec uběhnout třeba i několik let.
Lékaři se během nich soustředí soustředí na odstranění samotných tělesných symptomů či léčbu jiných nemocí, které by mohly stát v pozadí přítomných příznaků, a skutečný charakter obtíží tak zůstává dlouho nepozorován.
Výsledkem tohoto scénáře je potom situace, kdy se u postiženého dále stupňují obavy z opětovného příchodu panické ataky, které pak zpětně posilují původní úzkosti a strach. Tentokrát však již nemocný ví, jak zhruba bude tato epizoda probíhat, a stává se proto ještě více citlivým vůči svým tělesným pocitům, které se stávají nevyčerpatelným zásobníkem nových obav a úzkostí. Postupně si tak začne všímat i těch tělesných projevů a pochodů, jimž do té doby nevěnoval větší pozornost. Tyto však jsou pouze zdrojem možného ještě intenzivnějšího ohrožení, ale nikoliv již příslibem nápravy a návratu k původnímu stavu.
Nejnovější komentáře