Syndrom vyhoření

Nadšení do práce, zápal pro obor, optimistické vyhlídky do budoucna. Z kanceláře jste často odcházeli poslední, práce o víkendech nebyla žádnou překážkou, ale naopak vítanou příležitostí v klidu věci dotáhnout do konce. Nesnesitelná únavy a čím dál častěji pocity, že se dotýkáte dna svých psychických sil. Neschopnost soustředění, svíravý strach z každého dalšího pracovního dne, množící se konflikty s kolegy či klienty. Tak obvykle vypadají počátky a konce většiny příběhů popisujících zkušenost syndromu vyhoření.

Termín syndrom vyhoření jako označení pro soubor obtíží fyzického i psychického rázu, jež nás postihuje coby následek dlouhodobé nadměrné zátěže v zaměstnání do světové psychologie uvedl americký psychoanalytik Herbert Freudenberger již v polovině sedmdesátých let dvacátého století. Původně se přitom o vyhoření hovořilo nejprve v souvislosti s bezvýchodnou situací dlouholetých uživatelů drog, jimž jejich závislost naprosto znemožnila běžné fungování. Později se termín rozšířil právě na oblast problémů v zaměstnání. Na území Spojených států pak dnes jde dokonce o diagnózu, kterou je v odůvodněných případech možné označit za nemoc z povolání.

V přísném slova smyslu  by se přitom o syndromu vyhoření nemuselo mluvit přímo jako o nemoci. Popisuje totiž především určité psychické rozpoložení, a to zejména u osob, kterým se již nedaří dostát náročným požadavkům profese, během jejíhož výkonu pracovník musí často a pravidelně komunikovat s mnoha různými lidmi.

Charakteristické jsou přitom pro něj v prvé řadě pocity úplného vyčerpání či chceme-li vyhasnutí, k nimž se postupně přidává stále sílící přesvědčení, že nepříznivý vývoj není v silách jedince jakkoliv zvrátit. Postižený tak necítí jen vyčerpání, ale i beznaděj: ve své práci přestává spatřovat smysl.

Pro syndrom vyhoření je dále typické, že ve svých počátečních fázích se přímo dotýká pouze sféry zaměstnání či odborného života.  Právě v tomto směru je možné jej zároveň odlišit od jiných forem psychických obtíží, jako jsou deprese či chronická únava. Je však příznačné, že během dalšího rozvoje syndromu se oba tyto problémy stávají součástí prožívaných obtíží.

Syndrom vyhoření má pochopitelně obrovský vliv jak na život toho, kdo se s ním přímo potýká, tak i na každého, kdo je nucen fungovat v jeho bezprostředním okolí. Není přitom úplně podstatné, zda jde o blízkého spolupracovníka, řadového kolegu či dobrého známého nebo životního partnera. Ve všech těchto případech je totiž vystaven podráždění či nespokojenosti hraničící až se vztekem, jež však nečekaně střídají stavy naprostého nezájmu o jakékoliv úkoly, přehnaného sarkasmu či naopak záchvatů lítostivosti a naprosté odevzdanosti osudu. Donedávna chápavý a zodpovědný člověk, který se zdál být tou pravou osobou na svém místě, se tak často stává nepřejícným cynikem, a zanedlouho  pro změnu rezignovaným outsiderem.

Celou situaci dále jenom komplikuje skutečnost, že změny provázející syndrom vyhoření zpravidla nejsou jen otázkou psychického stavu, ale s podobnou úporností se podepisují i na samotné tělesné schránce postiženého. Spolu s úpadkem dosavadních mezilidských vztahů tak lze očekávat také příznaky typu bolestí žaludku, hlavy, srdečních obtíží, vysokého krevního tlaku nebo nechutenství.

sponzorovane odkazy