Přestože záněty ledvin můžeme zařadit mezi smrtelná onemocnění, obvykle je jim v porovnání s ostatními podobně rozšířenými nemocemi věnována menší pozornost, než jakou si ve skutečnosti zaslouží. Svůj podíl na tom má nepochybně také to, že v mnoha případech se zánět ledvin odehrává nejprve aniž by na sobě nemocný pozoroval problémy, které by nebylo možné vysvětlit běžnější a především méně nebezpečnou chorobou.
Hlavní důvod přetrvávající nedostatečné informovanosti o nebezpečí a léčbě zánětu ledvin je však o poznání bizarnější. Fatální selhání ledvin právě v důsledku jejich zánětu, které končí smrtí, se totiž zpravidla vyvíjí po skutečně dlouhé období – třeba i dvacet let. Většinu nemocných přitom do té doby skolí jiné zdravotní problémy, typicky onemocnění srdce či cév. Jednoduše řečeno se tak většinou na zánět ledvin už nedostane, a zdánlivě tak následně nepředstavuje výraznější ohrožení. Pochopitelně jde o zásadní omyl.
Ve svých lehčích formách, tedy především v případě, kdy se jej podaří diagnostikovat v raném stádiu, se léčba zánětu ledvin může klidně obejít i bez pobytu v nemocnici. Pokud se tak někdo z obavy před hospitalizací snaží oddálit návštěvu lékaře, či se jí vyhnout úplně, měl by vědět, že tímto způsobem nedosáhne ničeho.
Samotné vyšetření směřující k potvrzení či vyvrácení podezření na zánět ledvin navíc nepředstavuje nic hrozného. V prvé řadě sestává z obligátního vyptávání na pozorované příznaky, po němž následuje neméně zažité prohmatání oblasti beder, aby následně lékař přistoupil k rozboru krve. Zde bývá sledována jak koncentrace bílých krvinek, tak i sedimentace krve či přítomnost některých dalších látek. Kromě rozboru krve je samozřejmě podobně důkladné analýze třeba podrobit i pacientovu moč. Opět nás bude zajímat množství bílých krvinek, a především bakterií. U nich je kromě prostého množství klíčovou informací zejména jejich druh, jakož i způsob, kterým bakterie reagují na odlišné druhy antibiotik. Doplňkem popsaných procedur pak může být také ultrazvukové vyšetření, jež umožňuje mimo jiné vyvrátit podezření na komplikované záněty spojené s výskytem močových kamenů.
Teprve po absolvování všech těchto kroků lékař může přistoupit k vlastnímu léčebnému procesu. Jeho páteř přitom představuje zejména podávání antibiotik. Ty se přitom obvykle nejprve nasadí s tím, že v průběhu prvních dní léčby bedlivě sledujeme, k jakým výsledkům jejich působení vede. V případě, že zvolená antibiotika nedosahují žádoucího efektu, pak lékař sáhne po jiném druhu. Obecně lze říci, že tato antibiotika nemocný užívá v rozmezí deseti až čtrnácti dní, přičemž jsou mu spolu s nimi zpravidla podávány také přípravky snižující zvýšenou tělesnou teplotu, stejně jako léky proti bolesti. Svůj význam v léčbě však mají také léky zmírňující samotný zánět, které v tomto případě označujeme jako tzv. antiflogistika.
Samozřejmostí by v průběhu celé léčby měla být také zvýšená pozornost věnovaná dostatečnému množství tekutin, které by mělo být vyšší (!), než za „běžného“ stavu.
Pochopitelně je možné, že ani takto komplexní ambulantní léčba nepovede k ústupu zánětu. Potom obvykle nezbývá, než nemocného hospitalizovat. Prakticky to pro něj znamená především jednak nutnost absolvovat další sérii vyšetření, jejichž cílem je odhalit konkrétní spouštěč nemoci, ale například také to, že předepsaná antibiotika již nebudou aplikována v podobě tabletek, ale nitrožilně.
Nejnovější komentáře