V případě Bechtěrevovy nemoci je to poměrně prosté: úplně ji vyléčit za současného stavu poznání není možné. Nezbývá proto, než se soustředit jednak na snížení intenzity jejích nepříjemných příznaků, jakož i na samotné celkové zpomalení postupu nemoci. Na druhou stranu i na tomto stavu s trochou úsilí můžeme najít pozitivní stránky. Onemocnění Bechtěrevovou chorobou je sice skutečně chronické povahy bez vyhlídek na naprosté vyléčení, ale zároveň se nemusíme obávat jeho akutních epizod, kdy by šlo o hodiny či snad minuty. Pokud dojde k nečekanému zhoršení bolestí, postačí se tak zpravidla domluvit na mimořádné lékařské kontrole.
Pomyslný první krokem na cestě k alespoň částečné úlevě od bolestí páteře, jež je nejvýraznějším průvodním znakem u drtivé většiny osob, u nichž se nakonec skutečně potvrdí diagnóza Bechtěreva, představuje série jejích základních vyšetření. Spolu s obligátním vysíláním rentgenových paprsků na bolestivou oblast proto můžete očekávat rovněž pečlivý průzkum aktuální pohyblivosti páteře. Lékař se však před vyslovením jakýchkoliv závěrů neobejde ani bez rozboru krve či podrobného vyšetření vašeho imunitního systému.
Potvrdí-li se některým z těchto způsobů původní obavy či podezření, bývá obvykle druhým krokem návštěva pracoviště úzce zaměřeného právě na léčbu tohoto onemocnění. Teprve po absolvování dalšího kola vyšetření můžeme započít vlastní léčbu. Ta přitom sestává jednak ze snahy omezit rozsah a další možný rozvoj zánětu prostřednictvím podávání speciálních přípravků, ale zároveň také z pokusů zastavit nežádoucí autoimunitní reakce našeho organismu. Tedy situace, během nichž dochází k napadání tkání našeho organismu prostřednictvím vlastních součástí imunitního systému. Třetí možnost léčby tohoto onemocnění potom spočívá v tzv. biologické léčbě, která v současné době patří k nejrychleji se rozvíjejícím léčebným metodám.
V praxi se dnes nicméně stále nejčastěji setkáváme s trojicí skupin léčiv, kam patří tzv. nesteroidní antirevmatika, přípravky s imunosupresivním účinkem a v neposlední řadě také kortikoidy.
Jako nesteroidní antirevmatika medicína označuje takové přípravky, za jejichž hlavní efekt je možné považovat především výrazné zmírnění zánětů, které dále doprovází jak tlumení bolesti v postižených místech, tak i potlačení možných otoků.
Na druhou stranu je však nutné počítat rovněž s potenciálními riziky dlouhodobého užívání tohoto druhu přípravků. Konkrétně se tak v této souvislosti často zmiňují především případy, kdy nestřídmé užívání postupně vede ke vzniku jak žaludečních, tak dvanáctníkových vředů, jež pochopitelně následně mohou vést k poměrně závažným a nepříjemným zdravotním komplikacím, jako jsou například notoricky známá krvácení.
Přípravky spadající do kategorie imunosupresivních léčiv jsou charakteristické především tím, že umožňují účinně oslabovat a potlačovat celkové reakce imunitního systému našeho organismu. Jen málokoho zde nejspíše překvapíme konstatováním, že jde o takříkajíc dvousečnou zbraň. Výsledkem jejich působení totiž může být jednak pozitivní vliv na na záněty či jiné nežádoucí příznaky tohoto onemocnění, ale stejně tak samozřejmě výrazně zvyšují riziko nákazy některým z infekčních onemocnění v důsledku snížené obranyschopnosti organismu. Ta je pochopitelně průvodním jevem jejich dlouhodobějšího užívání.
Tento problém pak částečně spojuje imunosupresivní léky s kortikoidy. Opět jde o přípravky, které se vyznačují silným účinkem ve vztahu k probíhajícímu zánětu, jakož i autoimunitních reakcí organismu, jež však na druhou stranu pro nemocného znamenají řad rizik. Z toho důvodu kortikoidy v žádném případě nepředstavují páteř obvyklé léčby, ale k jejich nasazení zpravidla dochází pouze v situacích, kdy se příznaky onemocnění nečekaně začínají stupňovat, a navíc pouze na velice omezenou dobu.
Nejnovější komentáře